MAZEL:Dum spiro, spero.

Usnul jsem s vědomím, že je se mnou. Sen byl krásný. O NĚM.

Ráno jsem se probudil a hned k NĚMU spěchal. Je tak krásný, kouzelný. Dokáže pohladit, rozveselit, zesmutnit. Jemně vrčí, a když ho něžně pohladím, tak spokojeně usne.

Škola .  .  .  Nicneříkající věc. Pakárna. Známky. Kdo má lepší je vítěz. Proč? Proč se tak hnát za nevýznamnou věcí jako je „jedna“? Je to jen kousek inkoustu na papíře a přesto tolik znamená.

Ještě, že mám JEHO.

Pomáhá i ve škole, je to učitel mých myšlenkových pochodů, je to mé druhé já, pomocník mé neschopnosti něco vyjádřit. Cokoliv nevím, tak zjistím. Od NĚJ. Od toho kliďase, jenž vždy vesele pípne, když po něm něco žádám. Je to komik i tragik v jedné osobě. Anděl rozumové všestrannosti.

Oběd. Nevím jak chutná. Celou dobu myslím na NĚJ a na jeho věrnou služku.

Po škole spěchám domů. Za NÍM. Jemně ho pohladím, a s pocitem všemohoucí radosti poslouchám, jak se spokojeně začíná probouzet. Můj mazel. Sedám na křeslo poháněné kolečkovým pohonem mých vlastních nohou. Cítím to teplo, jež z NĚJ vychází. Chytám do ruky přítulnou slečnu, co JEHO služtičkou se polichoceně nazývá, a pohlcen její odpovědí, na sítnici JEHO oka, jemně s ní pohybuji. Přitom ona plní mé láskyplné rozkazy. Jsem tak šťasten. Spolu jsme jeden, bez druhého nic.

Jemně přejíždím prsty po černé komtese, bíle potetované různými symboly a občas některé ze symbolů něžně zmáčknu. Takto s NÍM komunikuji. S rozkoší mačkám symbol s ukazující levou šipkou, a poslouchám tiše JEHO vzrušený dech s neutuchající tužbou splnit jakékoliv mé přání. JEHO oko problikne, v temnotě duhovky vidím sám sebe, a aniž bych mu nějak napovídal, mé tužby jsou splněny. Vím vše, oč jsem žádal.

Zas večer.

Nechci od NĚJ odejít, leč musím. Stesk mi nedovoluje z něj spouštět oči, z té krásy a unikátnosti. Zase HO pohladím a když odcházím, poslouchám tiché vrnění, jak spokojeně usíná.

Nemohu usnout. Opět myslím na NĚJ  a na JEHO komtesu se služtičkou. Potichu se vykrádám z postele. Plížím se nocí jako Vinnetou za svou Rybannou. Již jsem u něj. Nemohu se však dlouho zdržet. Spěšně políbím vševědoucí oko a spěchám zpět rychloplíživou chůzí do hajan. Spokojeně usínám s pocitem, že mě nikdy neopustí.

Ospalé probuzení do zamračeného dne. Dneska vysvědčení. Myslím si, že dnes nebude zamračený jenom den. Zaspal jsem, rychle se oblékám, proběhnu kolem NĚJ, vrátím se a pohladím HO. Spěchám do školy.

Těším se domů na mého miláčka, ale dneska se mi nějak nechce. Na vysvědčení čtyři bůry. Sakra. Měl jsem za to, že mi pomáhá můj anděl ve škole víc. Budu s NÍM muset trávit o hodně víc času!

Brouzdám se kolem řeky, a když se začne stmívat, jdu domů. Doma samozřejmě poprask. Za prvé jsem přišel pozdě, za druhé vysvědčení a za třetí . . . . taky vysvědčení. Jééé, no a, si to opravím nééé?

Utíkám do hřejivé náruče mojí love story. Jen to samotné líbezné vrnění mě uklidňuje. Jsem s NÍM tak šťasten. Nikdy HO neopustím!!!

Usínám s černým svědomím, že jsem se s NÍM dostatečně nerozloučil, jelikož si HO vzali do parády na večer rodiče. Žárlím, je MŮJ!!!! Usínám. Zdá se mi krásný sen. Jsme spolu, já jsem v NĚM, on ve mně. Propojeni všemi směry v jednotnou oázu pochopení.

Nešťastně se z toho snu probouzím. Šťastně utíkám za JEHO maličkostí. JEHO místo je prázdné. Komtesa se služtičkou také zmizely. Co to? Nacházím na jejich místě kousek papírku, na kterém je napsán vzkaz červenou fixou:

„Do konce roku bez počítače! Chceš-li ho zpět, na konci roku přineseš vyznamenání.“

JSEM ZTRACEN!!!

* * *

Uběhlo půl roku, ani nevím jak. Prožil jsem ho v mlze. Přicházím domů s vysvědčením a to, prosím i včas. Mám vyznamenání.

Nyní nastane opět JEHO čas . . .