OTÁZKY BEZ ODPOVĚDÍ:Dum spiro, spero.

Nikdo tomu neuvěří, ale je to pravda, je to tak. Jsem životní element, jenž se rodí znovu a znovu. Znovu a znovu . . . . . Znovu . . . Jsem studna vědomostí, historie současnosti, medik životů.

Všechny mé životy mám uloženy v paměti. V paměti, která uvadá. V paměti, po nespočet staletí dokonalé, zdravé. V paměti do dnešních dnů nezapomínající.

Mé první bytí bylo zvláštní, krátké, mlhavé. Zemřel jsem pár minut po porodu.

Druhé bytí bylo o něco delší. Zemřel jsem hodinu po porodu. Ale již tehdy, ano, již tehdy, co jsem byl vyplivnut z matčina lůna, jsem si pamatoval své první bytí v tomto světě. Již tehdy jsem věděl, že jsem se už jednou narodil. Co se děje a proč? Jsem však netušil.

Nový život, nové pocity. Zima. Umírající oheň. Nezřetelné postavy. Životodárné teplo mé matky. Naděje. První nádech. Dýchání. Jak těžce pomalé. Řvu. Od první chvíle ten řev nesnáším. Teplo mě však uklidňuje. Usínám. Úsvit nepřišel . . .

* * *

Další a další a další zrození. Každý život delší o pár minut. Každý život v jiném těle. Každý život v jiné mysli.

Jsem snad jen pouhopouhá myšlenka? Či duch, jenž se zamotal v mozkových závitech??? Jsem zakletý barbar v myšlenkovém kolotoči nebo čaroděj ztracený ve svých kouzlech?????

TAK KDO JSEM ? ! ? ! ? ! ? !? ! ? !

* * *

A znova. Skončí někdy ten kolotoč? Opět to neschopné tělíčko řve. Zase je zima. Narodím se někdy do tepla? Netuším. Nevidím. Slyším vzdálené zvuky. Tekoucí vodu, tiché hlasy, šťastné oddechování mé nové matky. Kolik jich asi ještě bude? Je zajímavé, že tak jak si pamatuji každý porod a začátek svého, byť jen krátkého života, ani jednou si nevzpomínám, jak jsem zemřel. Nebo na co.

Ženské hlasy se o něčem baví, ale já jim však nerozumím. Snažím se říct, že mám hlad, ale hlasivky, jak tak zjišťuji, fungují jenom na řev. Ale pomáhá to. Strkají mi do úst něco teplého. Má ústa automaticky sají hustou tekutinu. Sání mně zmáhá a unavuje. Teplo začíná protékat celým mým tělem. S lahodnou blažeností usínám.

Probouzím se s ukrutným pocitem uprostřed mého tělíčka. Mám hlad. Stále nic nevidím. Řvu. Nic jiného nezbývá. Opět mi strčili do pusy tu životodárnou věc, ze které mohu pít vodu životní energie. Zase mě zahřívá teplo po celém těle. Konečky prstů příjemně brní prouděním této životadárné tekutiny. Usínám . . .

. . .  a od té doby již nemám žádné pocity. Žádný pocit hladu, zimy či spánku. Jsem v těle, vím to, ale to, co se děje, se děje mimo mě. Nevím jak popsat ten zvláštní pocit. Je to jako bych koukal na svět cizíma očima. Jako bych žil v nějaké zvláštní galaxii, která je utajena před ostatními. Jako kdyby někdo vytvořil neviditelnou prázdnotu uprostřed hlavy a tam umístil mé já. Mé já. Mé já, které necítí. Mé já, jenž si vlastně uvědomuje jen „mé já“ , nee, kecám. Mé já si uvědomuje všechno, co se kolem děje. Jen hlava ve které jsem a vše, co se děje kolem mne, si neuvědomuje„mé já“.

Mé já .

Mé já . . .

Mé já . . . . .

Teď již neusínám, nemám potřebu spánku, nejsem unaven, nechci jíst, nemám žízeň. Z čeho tedy „mé já“ bere energii? Proč funguji? Jak??? Opět netuším. Rád bych znal několik odpovědí,

TAK UŽ MI SAKRA NĚKDO ODPOVĚZTE ! ! ! ! !

* * *